Brzy znovu na cestách

Tušila jsem, že tento moment jednou přijde. Že budu znovu zběsile kontrolovat e-mail. Že budu zakládat nový blog. Ale netušila jsem, že přijde tak brzo. Ti, jež mě doprovázeli na mé cestě minulé a občas si ještě vzpomněli, si možná pamatují, že bych vlastně teď měla být studentkou anglistiky FF UK v Praze. To asi pořád jsem. Jenže... Posledně jsem zmiňovala, že mě studium anglistiky naplňuje. To byl 19. říjen 2012, přesně dva měsíce zpátky. Za to jsem dodala větu, že je to po dvou týdnech studia možná odvážné tvrzení - bylo. Angličtinu miluji a na tom se asi nikdy nic nezmění, ale tento obor bohužel není jen o jazyku. Naší skoro až hlavní náplní je rozebírání básní a psaní esejí, což může znít hrozně krásně - mně to ostatně krásně znělo, ale ve skutečnosti mě to neskutečně unavovalo, stresovalo, nebavilo. Jak šel semestr dál, uvědomovala jsem si, že mi škola dělá menší a menší radost, že si začínám připadat zbytečně, nemám motivaci budoucího povolání, protože je z tohoto oboru špatné uplatnění, atd. atd. Nastaly tedy těžké týdny plné rozhodování se. Dnes přesně ve 3:00 ráno jsem udělala to finální rozhodnutí. Jaké bylo, to už je všem asi jasné... Na jednu stranu se mi hrozně ulevilo, ale na druhou stranu se mi některé předměty a hlavně lidi nechce opouštět. Nová rozhodnutí a nové životní cesty s sebou vždy nesou nějaký risk a já se rozhodla, že to prostě zkusím. Chci odjet na půl roku do Irska jako au-pair a mezitím se přihlásit na speciální pedagogiku a možná ještě na nějaké další obory. Pokud mě vezmou, od října nastoupím znovu do školy, kde budu snad už konečně šťastná. Pokud mě nevezmou... kdo ví. Možná si teď říkáte, že jsem absolutní blázen. Opouštět školu po třech měsících, kde mě přecijenom něco bavilo, opouštět Prahu, kde už jsem se zabydlela, opouštět přátele, rodinu... To všechno jen proto, abych se vrhla do absolutního neznáma v podobě Irska a nové školy. Vždycky ve mně byl kousek dobrodruha. Snažím se tedy překonat strach z opuštění jistot, které mě povětšinou nedělají šťastnou. Věřím, že každá naše cesta v životě má svůj důvod a je správná.

Jaká tedy bude moje zelená cesta? To je prozatím ve hvězdách. Ozvalo se mi několik rodin, přičemž dvě se mi líbí. U obou je ale problém, že zatím neví, jestli na mě budou moci čekat do března. První rodina byla naprosto neskutečná "náhoda". Na APW na mě vyskočilo, že mám jednu novou zprávu. Ještě před přečtením jsem si otevřela profil rodiny, začetla jsem se a jak tak čtu a čtu, zjišťuji, že rodinu znám! Pamatujete si někdo, jak jsem tenkrát v létě byla venku s estonskou holčinou Tiiu? Pokud ne, nevadí, stačí jen vědět, že byla jejich au-pair! A kde jsem na ní dostala kontakt? U Cate, protože tyhle dvě roďky se docela hodně přátelí. V tu dobu, co jsem byla u Cate, se jim akorát narodilo miminko, holčička :-) Když jsem to četla, málem jsem spadla ze židle. Samozřejmě jsem okamžitě odepsala, protože vím, že Tiiu se u nich moc líbilo a mně se jejich profil také hodně líbí, ale čekám právě na odpověď ohledně března. Ve své první školní krizi jsem totiž měla profil na APW s datem odjezdu únor, tak se mi ozvali, ale nevím, jak to teď bude s březnem, uvidíme. Mají dva chlapečky 3 a 5 let a holčičku 17 měsíců :-) A taky pejska a kachnu! Fakt vypadají skvěle. Druhá rodina je z co. Mayo, což je taky super, západní Irsko jsem chtěla poznat a mají čtyřletou a roční holčičku a tříletého chlapečka. I oni vypadají moc mile! U nich by to s březnem prý možná šlo, kdyby k nim přijela jejich bývalá au-pair na asi měsíc a půl, ale nejprve se s ní musí domluvit. Budeme si domlouvat Skype hovor, tak jsem zvědavá :-) Samozřejmě jsem sama psala několika rodinám, ale žádná se zatím neozvala. Ono jich moc na ten březen ještě není, všichni chtějí leden/únor, to jich je hromada. Nechme se překvapit, kam mě vítr zavane...