První zelený víkend

MILUJU TO TADY!
Tak. To asi mluví samo za sebe. Ale zkusím to hezky popořadě :-)
Sobota se nesla ve znamení emocí, loučení s rodinou a zvířectvem se samozřejmě bez slz neobešlo, ale o tom není třeba se nějak rozepisovat, známe to všechny/všichni. Na let jsem se těšila, ale bohužel se se mnou Praha loučila krásným irským počasím, takže celou dobu nebylo vidět zhola nic. Vyfotila jsem pár fotek, foťák zklamaně zandala do brašny a snažila jsem se usnout. Vůbec mi to nešlo a nešlo a nešlo.... a jaké bylo moje překvapení, když mě probudilo hlášení letušky, ať se připoutáme, že za chvíli přistáváme. To mě dokonale probralo, zaprvé jsem se těšila na přistání a zadruhé jsem byla nervózní ze setkání s rodinou. Budu se jim líbit? Nebudou se mě děti moc bát? Nebudu kecat kraviny? Nebudu si špatně zapínat svetr? Nevím, jestli jsem jediná, ale fakt jsem před těmahle setkáníma 'superanxious', jak by řekl Caleb :-)) Moje sebevědomí si v tu chvíli bere dovolenou a nechává mě v tom pěkně máchat. Ta největší nervozita samozřejmě opadla po několika minutách; roďka přijela malinko později, takže jsem měla čas si trochu prožít to, že jsem opravdu zpátky v Irsku a na letišti v Dublinu. Neodolala jsem a symbolicky jsem šla do Sparu, kde jsem si předloni koupila svojí první věc v Irsku - pomerančovou minerálku - a koupila si ji i letos :-) Po chvíli se rodina vynořila ze dveří, poobjímali jsme se, pozdravili, děti si zajezdily na jezdících schodech a šlo se do auta. Už od první chvíle bylo všechno hrozně na pohodu, cesta úplně úžasná. Laura hrozně chtěla sedět vedle mě, což mě nesmírně potěšilo, takže jsem seděla mezi dětma na zadní sedačce a oba se překřikovali, aby mi první mohli říct to, co měli na srdci. Michelle s Derekem se mi snažili trochu popsat cestu, ale moc to nešlo, protože jsem nutně potřebovala vědět, kolik houpaček je na zahradě, kde se nachází trampolína, kde bydlí pejsci.... :D Ale bylo to fakt krásný, nebylo to vůbec, že by zlobili. Dojeli jsme domů, dali jsme si večeři a Laura s Calebem a Michelle mě prováděli po domě. To se ani nedá popsat! Jenom WOW. Mám moc krásnej pokoj, dozelena :-) Hodně dřeva, takový uklidňující. Celkově je v domě hodně dřevěných věcí. Po prohlídce pokoje přišla věc, na kterou jsem byla zvědavá a které jsem se bála snad nejvíc - řízení. Ještě ten den jsme šli s Derekem řídit, abych se do toho hned dostala a mohla už v týdnu vozit Lauru a Caleba. Vlezla jsem si za ten volat a říkala si, že tohle je totální šílenství :D Derek mi nejdřív ukázal, co kde je a potom jsem měla vycouvat z parkovacího místa a vydat se na cestu. Hezky jsem si zmáčkla tu spojku a hrábla pravou rukou... do dveří. Tak jsem se tak tiše usmála, vystřídala ruce a už se jelo. Teda... ještě jsem zapomněla vyhodit ruční brzdu. V našem autě doma jí totiž máme rozbitou, takže jsem si zvykla jí vůbec nepoužívat. Po těhle pár karambolech jsem se relativně úspěšně vydala na silnici. No, nebudu to nějak dlouze popisovat, párkrát mi to chcíplo, protože se mi to v tý palici nějak všechno pomotalo, párkrát jsem měla pocit, že to protijedoucí auto do nás 100% nabourá, a tak... :-) Kruháče jsou lehčí, než jsem si myslela, když už člověk jede nalevo, je prostě logický jet na kruháči po směru hodinových ručiček. Horší je odbočování z nějakých menších silnic na větší, kde se člověk musí rozhlídnout - chvíli mi trvá si uvědomit, na kterou stranu se mám vlastně koukat a kteráže je ta levá. Ale to se asi časem vsákne. Dneska už to bylo o dost lepší, nechcíplo mi nic, nenajížděla jsem napravo a víc jsem si to užívala, tak to snad půjde. :-) Po řízení jsme byli ještě s Ani (bývalá aupair) všichni v obýváku a bylo to hrozně fajn, dlouho jsme si povídali a vůbec jsem se necítila nějak nově nebo nechtěně nebo tak. Šla jsem nahoru někdy o půlnoci, protože jsem byla fakt šíleně unavená, jinak bych tam ještě zůstala. Ráno jsem mohla vstát jak se mi chtělo, ale moc jsem si nepospala, nějak to nešlo. Po vybalení jsem si dala k snídani tousty s nutellou, áááá :-) a celý den se nesl v takovém docela poklidném duchu. Ráno jsme si hráli s dětma, Laura vyráběla přáníčko pro kamarádku, Caleb si hrál s duhovkama,... Oběd byl moc dobrej, ano, čtete dobře! Vy, co znáte Irsko a víte, jak se tu vaří... :D To mě asi u Michelle nečeká, bylo to fakt výborný, špagety s nějakou omáčkou a k tomu obalený kuře. Zní to divně, ale nebylo! Po obědě jela Laura na oslavu narozenin té kamarádky a Derek jel odvézt Ani na letiště, takže jsme zůstali s Michelle a Calebem sami doma. Michelle mi pořádně ukázala důležitá místa v domě, povídala mi o dětech a běžných dnech, o minulých au-pairs, o všem možném. Skákali jsme s Calebem na trampolíně, koukali na Krtečka, kterého si zamiloval, jupí :-) a blbli v obýváku. Na návštěvu přijela Michelle sestra se svým manželem, tak už začínám poznávat rodinu, to je vždycky hrozně hezký. Čekají mimčo, tak se těším :-) Večer jsem šla znovu řídit a doteď jsem si povídala s rodičema. Michelle mi ukazovala fotky různých míst v Irsku, domu, rodiny a tak a potom jsme mluvili o zítřku. Mám z toho trochu nervy, ale snad to zvládnu a nebudu plést moc věcí. Michelle bude se mnou doma, ale prý bude spíš tak zastrčená a jenom "po ruce", abych si na tu denní rutinu zvykala už rovnou. Tak uvidíme :-)
Jak už jsem psala, vážně jsem si to tu hned zamilovala. Děti jsou úžasný, samozřejmě občas něco nechtějí dělat, nebo se hádají, ale většinu času jsou to fakt zlatíčka! Caleb je hrozně vtipnej a Laura chytrá malá slečna :-) Rodiče jsou bezkonkurenční, pejsci to jenom krásně dotváří. Zatím vše vypadá fakt nádherně, tak doufám, že se brzy neprobudím s rukou v nočníku nebo tak něco. Ale co vím, všechny dosavadní au-pair (dvě) to tu naprosto milovaly a myslím, že já nebudu výjimka. Teda, už teď nejsem :-) Ale leccos se ještě může změnit. No, nechme se překvapit ;-) See you soon!

Krásný výhled, že?

Bailey a Bella (štěně) :-)

A abych nezapomněla, dnes nám zde ráno pršelo, pak asi dvě hodiny svítilo sluníčko, potom foukal šílenej vítr, potom sněžilo, pak zase vítr a teď zase sněží. Welcome to Ireland :-)